Až umřu,
nic na tomto světě se nestane a nezmění,
jen srdcí několik se zachvěje v rose,
jak k ránu květiny.
Jak tiše žil, tak tiše odešel,
skromný ve svém životě,
velký ve své lásce a dobrotě.
Umlklo srdce znavené,
přestalo bít,
budiž Ti, drahý tatínku,
za všechno vřelý dík.
Kdo v srdci žije, neumírá.
Člověk, který si zaslouží
jméno dobrý je ten,
jehož myšlenky a práce
jsou věnovány spíše jiným,
než jemu samotnému.
Co vděkem za lásku a péči Tvou
Ti můžem dát,
hrst krásných květů naposled,
za všechno vřelý dík.
Dotlouklo srdce Tvé znavené,
uhasl oka svit,
budíž Ti, drahá maminko,
za všechno vřelé dík.
Klesly ruce pracovité, zemdlené,
ztichlo srdce dobré, znavené,
již je po bolestech, utrpení,
již je po životě, je jen rozloučení.
Kdo Tě znal, ten zná naší bolest,
ten ví, co jsme v Tobě ztratili.
V našem srdci žiješ věčně dále -
spi sladce, vždyť se opět shledáme.
Kdo byl milován,
nebude nikdy zapomenut.
Když umře tatínek, slunéčko zajde,
v srdci nám zůstane smutek a chlad.
V tom širém světě sotva se najde,
kdo by jak maminka uměl mít rád.
A za vše, za vše dík,
za lásku, jaká byla,
za život jaký byl.
Jen láska zůstane,
ta smrti nezná.
Lásku měl na rtech,
dobrotu v srdci,
poctivost ve své duši.
